Blog

Proti všem

Vypůjčil jsem si pro svůj dnešní blog název díla Aloise Jiráska, ale asi by se spíše hodilo jej pojmenovat Proti všemu. Taková je totiž atmosféra na našich univerzitách a vlastně i v celé společnosti. Akademické senáty jsou proti reformě vysokého školství, protože se snižuje jejich vliv na řízení univerzity, studenti jsou proti školnému a rektoři jsou proti, protože je v dané protestující atmosféře hloupé proti nebýt. Ale možná se mýlím. Možná je to jinak, takže budu mluvit jen za sebe, byť si myslím, že nejsem ve svých názorech osamocen. 

Možná jsem ztratil pud sebezáchovy své funkce, ale já proti reformě určitě nejsem. Ano, procesně jsou v jejím projednávání chyby. Řada věcí je hodně obecná a  tedy do budoucna nesoucí rizika, ale tak to prostě je v dnešním světě ve všem. Rozhodně však odmítám, že jde v reformě vysokých škol o ztrátu akademických svobod. Ona třetina členů rady vysoké školy nominovaná ministrem může být rizikem ovlivňování chodu univerzit ve prospěch zájmových skupin, ale je to jen třetina a navíc přeci není problém v paragrafovaném znění zákona vymezit, kdo by takovým členem mohl nebo nesměl být. Bez školného se při vývoji veřejných financí obejdeme jen stěží, protože nebude za co učit a také jsem názoru, že není fér, aby za studenty, hlavně ty, kteří si svého studia neváží, platil i ten, který se svým životem probíjí s minimální mzdou. Školné má zcela určitě i svůj motivační význam. Obava z diskriminace těch nadaných a sociálně slabých taky není na místě. Jako rektor rád využiji prostředků vybraných na školném k tomu, abychom takové lidi podpořili. Dělá to i Harvard a ten je zatraceně drahý ve srovnání s předpokládaným školným nula až deset tisíc za semestr, který je v návrhu naší reformy (jenom upozorňuji na tu případnou nulu).  

Co si myslím, že potřebujeme jako sůl, je opustit ten frustrující systém ročního plánování našeho rozpočtu a přejít na delší horizont poskytování finanční dotace, který nám umožní strategicky plánovat svou budoucnost. Jinak v těch našich současných a hlavně budoucích podmínkách drastického snižování rozpočtu se nejedná o nic jiného než o krizové řízení. Že to pro všechny, kteří za věci zodpovídají není žádný plezír, o tom snad nemusím přesvědčovat nikoho. 

Poslední dobou mám pocit, možná neoprávněný, že panuje obava z toho, že kdo se nepřidá k naší nejstarší a největší Univerzitě Karlově, tak zradí principy akademických svobod. Já ten názor nemám. Až někdy v budoucnu o ně skutečně půjde, tak se bezpochyby přidám!