Blog

O parašutistech

 

Musím přiznat, že vyskočit z letadla, byť s padákem, mi nikdy nepřipadlo jako dobrý nápad.  Trochu jsem pochopil mentalitu těchto lidí, když jsem dostal nabídku s nimi alespoň letět.  Tu jsem přijal, protože létám rád a létám dobře.  Myslím tím, že nenarušuji klid letu.  Jenom jednou jsem k smrti vyděsil jednu pasažérku, když jsem upozornil na to, že spoj trupu letadla, u kterého jsem seděl, je podezřele horký, což by mohlo být způsobeno nežádoucím zkratem.  Ta paní za mnou chvíli vypadala, že byla ochotna vyskočit z letadla, možná i bez padáku.  Tehdy s těmi parašutisty jsme letěli v Andule (dvojplošník a jediným motorem) a protože pro mne na sedadlech už nezbylo místo, tak jsem seděl na schůdku mezi piloty.  Aspoň jsem je mohl sledovat při práci a kontrolovat, zda-li vše dělají správně.  Jakmile jsme vystoupali, tak velitel družstva parašutistů otevřel dveře (to v normální lince nezažijete) a všichni jeden po druhém přišli k těm dveřím, podívali se dolů a šup, byli pryč.  Jenom se po chvíli pod námi otevřel barevný vrchlík padáku. Marně jsem upozorňoval na to, že by poslední měl zavřít, takže jsme s tímto “kabrioletem” pokračovali až do okamžiku bezpečného přistání.

Včera jsem poslouchal v televizi zprávy a zaujalo mě téma pana Hušáka, který by měl, pokud v Sazce skončí, dostat odstupné v hodnotě několika desítek milionů.  Tak jsem si ho představil, jak uzavírá to družstvo těch parašutistů, skáče a hop, namísto barevného vrchlíků se rozevírá zlatý padák.  Jak se asi lze k takovému padáku dostat? Zjevně je třeba přivést nějakou společnost s miliardovým obratem do konkurzu. Je to fakt blázinec a člověk má někdy pocit, že by raději z toho letadla skočil jen tak, bez padáku. Horší je, jak té naší nejmladší generaci, kterou vzděláváme a snažíme se vychovávat, vysvětlit, že být třeba inženýrem je jejich budoucnost a že se to vyplatí.  Ještě štěstí, že je hodně těch, kterým stačí ten obyčejný ale funkční padák a to plachtění vzduchem si prostě jen tak užívají.