Blog

Život podle pravidel

V prosinci jsem na tomto místě psal o možné spolupráci s Dominikánskou republikou a už včera jsem se z této země vrátil. Původně jsme se měli setkat se dvěma univerzitami, realita ale odpovídala karibské mentalitě: nic nepředstavovalo problém, čas nehrál žádnou roli a když něco šlo zařídit, tak se to i zařídilo. Pro mne, člověka, který má rád ve věcech "ordnung", to znamenalo převrácení života naruby ;-). Jednotlivé schůzky generovaly další a ty čtyři dny, které jsme měli k dispozici, byly zatraceně nabité. V úterý po příletu jsme začali na Ministerstvu hornictví, kde jsme prezentovali naši vysokou školu a samozřejmě Fakultu hornicko-geologickou. Pak jsme se přesunuli na Ministerstvo školství, kde okamžitě připravili návrh smlouvy o stipendiích pro dominikánské studenty studující u nás. Večer jsme se setkali s místním předsedou svazu podnikatelů a bavili se o tom, jak by mohla naše univerzita pomoci především s problematikou životního prostředí. Turistický ruch zjevně generuje množství odpadu, se kterým si nikdo neví rady. Ve středu ráno (3:00 místního času) jsem na Ministerstvo školství posílal připomínkovaný návrh smlouvy (posun času Vám prostě nedovolí ráno spát). V deset jsme se setkali s rektorem nejstarší univerzity amerického kontinentu Universidad Autónoma de Santo Domingo. Pak jsme byli opět pozváni na Ministerstvo hornictví, na kterém proběhla mimořádná schůzka s poradcem prezidenta v oblasti hornictví a geologie. Následovala více než dvouhodinová cesta do vnitrozemí, kde jsme se potkali se zástupci vedení Technologického institutu v Cotuí. Během cesty zpět (mimochodem, jezdit v Dominikáně je těžce popsatelné peklo: kdo netroubí, ten neřídí...) nám Ministerstvo školství potvrdilo podpis smlouvy. Ve čtvrtek jsme navštívili místní hasiče, kteří se u nás chtějí vzdělávat. Pak přišel první klidný okamžik: grilovaná ryba na pláži, spláchnutá jedním Cuba Libre. A pak rychle na setkání s vedením jedné z předních soukromých univerzit - institutem Intec. Opět jsme se domluvili na možné výměně studentů (během svého studia musí absolvovat 8 zkoušek z matematiky!) a na případné spolupráci v oblasti výzkumu. Večer jsem si dovolil pozvat naše hostitele, především generálního konzula Carreňu, na malou večeři. Před odletem se s námi ještě chtěl setkat zástupce kanceláře prezidenta přímo v prezidentském paláci. Až pak jsme mohli podepsat smlouvu s Ministerstvem školství - už od září by u nás mohli studovat první Dominikánci. Schůzku na Ministerstvu životního prostředí jsme z časových důvodů museli zrušit, čekal nás návrat do poklidné Evropy. Snad ani nemusím dodávat, že jsme nic nestíhali, všude  byli pozdě, nic neběželo podle pravidel, ale nikomu to nevadilo. Na rozdíl od striktního přístupů úředníků na letišti ve Frankfurtu, kteří nás přinutili vyhodit láhev dominikánského rumu, přestože byl koupený na letišti v Duty Free. Vrcholné číslo pak předvedla slečna u vstupu do centra služeb Lufthansy, kde jsme si měli vyzvednout Boarding pass. Nebyl tam vůbec nikdo kromě ní a dvou paní za přepážkou. Když jsem se chtěl k jedné z nich vydat, tak jsem byl zastaven s tím, že si musím nejprve nechat vydat lísteček s pořadovým číslem do čekárny, kde nikdo nebyl. No jestli to v té Evropě s těmi pravidly nepřeháníme, co?!