Blog

Taková malá výzva

A je to tady opět.  Parkoviště plná aut.  Spousty lidí v aule, kytice, fotoaparáty v rukou rodinných příslušníků a všudypřítomná slavnostní atmosféra.  Je radost sledovat to promoční hemžení a musím přiznat, že čím jsem starší, tím více mě to i dojímá. Možná tomu vy absolventi nebudete věřit, tedy alespoň někteří, ale jsem přesvědčen, že tu radost sdílíme s vámi i my pedagogové. Jízlivá poznámka typu, že se konečně některých z vás zbavíme, určitě není na místě ;).  Prostě je to hmatatelný výsledek mnohaleté práce nás všech a je třeba si ho užít. Nepochybuji také o tom, že je to také nápor na psychiku.  Vnímám tu nervozitu u těch, kteří si se zpocenýma rukama přicházejí převzít svůj diplom, i u těch, kteří musí odvést všechnu tu náročnou organizační práci, aby vše dopadlo tak jak má.  Ani to sezení na pódiu není pro členy vědecké rady fyzicky nenáročné a leckterý děkan či děkanka se pěkně u toho všeho zpotí i přes všechny ty klimatizační jednotky, které jedou naplno. Nebudu tady opět připomínat ty tisíce podpisů a téměř ochrnutou pravou ruku Jeho Magnificence, o které jsem už psal vloni, ale dotknu se ještě jedné věci. Kromě všech těch našich promocí, jsem byl pozván i na slavnostní vyřazení maturantů Wichterlova gymnázia, které také proběhlo v naší aule a které mě vrátilo o téměř 35 let zpět do doby, kdy jsem si pro své maturitní vysvědčení šel i já sám. To nynější bylo neformální, vtipné a moc se mi líbilo.  Jsem rád, že toto gymnázium s námi úzce spolupracuje a budu ještě raději, když se jejich nejtalentovanější rozhodnout jít studovat právě k nám.  Na závěr vystoupil jeden maturant se svou závěrečnou řečí.  Mluvil z patra, bez ostychu, před celou tou plnou aulou, která nepochybně budí respekt i u mnohem starších a zkušenějších.  Byl vtipný a občas byl i “přes hranu”, ale to k tomu patří. A tak mě napadlo, co naši absolventi?  Musím přiznat, že mi je trochu líto, že naši čerstvě promovaní inženýři při své děkovné řeči mnohdy přečtou jen to, co jim dají jako vzor naše studijní oddělení.  Jsou ale i tací, kteří se v tom nepochybně emočně vypjatém okamžiku rozhodnou jít se svou kůží na trh se svými myšlenkami. Takže ta moje malá výzva zní, udělejte to taky tak!  Překonejte svůj strach, nervozitu a ostych! Ukažte, že umíte být tvůrčí a původní!  To se od vás v dalším životě bude chtít.  Moci pronést svou děkovnou řeč na promoci se stane jen jednou za život.  Užijte si to!